Jdi na obsah Jdi na menu

O nás

O mě

Celý život jsem vyrůstala mezi psy a už odmalička bylo mým snem psy cvičit. Strejda měl chovnou stanici, babička měla psy a často jsme se ségrou chodívaly venčit sousedovic chlupáče. Ke svým sedmým narozeninám jsem dostala svého prvního psa - Rikiho. Byl to dlouhosrstý jezevčík, typický představitel svého plemene, prostě paličák, ale byl to můj parťák. S Rikim jsme spolu strávili pouze krátké 4 roky, poté jsme o něj nešťastnou náhodou přišli :( Jelikož to pro nás všechny byla strašně velká rána, tak po Rikim už nám rodiče žádného psa nedovolili. Tak jsme měli alespoň rybičky, želvy, korely, kavku a kočičky, ale má touha po dalším psu nikdy neuhasla.... V roce 2006 jsem se díky své známé dostala do útulků, kam jsem chodila venčit pejsky a pomalu, ale jistě, jsem se začala propadat do světa kynologie. Když jsem nastoupila na VOŠ zemědělskou, začala jsem mít v útulcích i každoroční praxe, které mi umožnili se k pejskům dostat mnohem blíže. Setkala jsem se tam s různě psychicky narušenými a týranými psy, kteří mě mnohé naučili. U každého z nich jsem se snažila o jediné, dát je co nejvíce do kupy, aby našli rychle nové a hlavně trvalé domovy. Vždy jsem se nejvíce upoutala na psy, ke kterým jsem vlastně měla zakázáno chodit, protože byli "agresivní". No, zákaz, nezákaz, stejně jsem ke každému z nich do té klece vlezla a musím uznat, že za ty roky se mi nestalo, že by mě nějaký pes pokousal... Všichni ti "agresivní" psi byli totiž pouze tak vystresovaní, že útočili ze strachu, ovšem když došlo do tuhého, zalezli do kouta a rozklepali se. Tyto pejsky jsem měla vlastně nejradši a práce s nimi se mi ohromě dařila, u každého z nich jsem si říkala, že toho si vezmu, ale dny plynuly a pejsci mizeli do nových domovů. Bylo mi po nich smutno, protože kolikrát věřili jen mě, ale zároveň jsem měla radost, že se konečně dočkali... No, až se jednoho krásného podzimního dne roku 2012 stalo, že do útulku přišel Šaky, který po skončení mé praxe se mnou odešel domů ;)

Se Šakym mám zatím složenou zkoušku ZOP a BH, připravujeme se na základní zkoušky z dogdancingu.

S Garčou to bude ještě chvíli trvat, než nějakou tu zkoušku navštívíme. Upřímně, na zkoušky moc nejsem, mým cílem je vždy pejska zařadit do normálního života a dělat to, co baví hlavně jeho. 

V roce 2015 jsem absolvovala rekvalifikaci Chov a výcvik psů.

 

osvedceni.jpg

Šaky

S Šakym jsme se seznámili během mé praxe v Pardubickém útulku, kam se dostal v listopadu roku 2012 jakožto vyhozený pes. Bylo mu okolo 3-4 let. Šaky byl naprosto odlišný od ostatních psů, byl tak extrémně klidný, hrdý a na rozdíl od ostatních se se mnou vždy při návratu do klece pral. Se Šakym jsme se vídali každý den po dobu asi 14ti dnů. Za nějakou dobu jsme se jakoby svázali, došlo mi, že jsme se prostě našli a že ho tam nemůžu nechat... První rok našeho společného života byl celkem krušný. Šaky měl svůj život a žil si jím, choval se, jakoby nikoho nepotřeboval, že všechno zvládne sám... Po čase pochopil, že to, že jsem si ho vzala z útulku jsem neudělala proto, abych omezovala dosud jeho svobodný život, ale proto, aby jsme se vzájemně doplnili a žili spolu spokojený život. Nyní je z nás nerozlučná dvojka... Nicméně za ten rok, co jsme spolu válčili, jsem za něj zaplatila několik pokut, protože neustále utíkal, dokázal si otevřít téměř vše, od hlavních dveří, přes okna, balkon, lednici až po auto... Až se jednoho krásného dne stalo, že se mu podařilo utéct z útulku na policejní stanici :D policie nevěřila svým očím, když dvakrát po sobě vyjížděla odchytávat jednoho a toho samého psa a nechápala, jaké chytré stvoření to vlastně odchytili a od té doby už jsem nezaplatila pokutu ani jednu, vždy mi pouze zavolali, že mají Šakyho, jestli jsem doma. Ovšem útěky nebyly Šakyho jediným problémem, trpěl také separační úzkostí, což je strach z odloučení. Ať mu ji způsobil bývalý majitel nebo pobyt v útulku, kdo ví, jestli toto byl první útulek, byl to velikánský problém. Šaky bez mé přítomnosti dokázal výt několik hodin v kuse, doma ničil co se dalo, vypouštěl mi do postele cvrčky a červy, které jsem měla pro Agamu a po čase jsem začala mít různé vzkazy na dveřích od nespokojených sousedů. Separační úzkost jsme léčily dlouhé dva roky, proto je velice důležité učit pejska samotě už od raného věku, jinak se této separační úzkosti nevyhnete. Musím dodat, že dodnes mu necháváme puštěnou televizi. Šaky měl také panický strach z kotců a klecí. Předpokládám, že tam byl často zavírán. Dnes si chodí doma do klece odpočinout a bere ji jako místo, kde má klid a nic mu nehrozí, to ho ovšem naučila až Gara. Jelikož se mi dlouho nedařilo Šakyho nijak namotivovat a dlouhou dobu nechtěl vůbec spolupracovat, začali jsme spolu chodit do výcvikové školičky. Byla jsem zvyklá jen na klasické cvičáky a ty se mi upřímně moc nelíbily, měla jsem svůj styl, ale Šaky byl mnohem větší oříšek a tak jsme se oddali do zkušenějších rukou. Začali jsme objevovat různé typy výcviku, které jsme neznali a také různé psí sporty. První Šakyho lekce se zapsala do historie školky a dodnes se o něm každému nováčkovi vypráví ;) ve zkratce to probíhalo asi takto... Dobrý den... tak ho pusťte... nepustím.... proč?... on uteče.... ale neuteče, proč by utíkal?.... cvak.... a Šaky samozřejmě na nic nečekal a byl fuč :D ... Dnes mě dokáže hypnotizovat i několik desítek minut a čekat na povel.... Kynologii jsem se začala věnovat hodně do hloubky, protože jsem stále chtěla vědět víc a víc a umět úplně všechno... Začala jsem navštěvovat přednášky, semináře, výcvikové tábory a zahrnula se spoustou knih...  Od první návštěvy školičky aktivně cvičíme každý den... Se Šakym se věnujeme poslušnosti, agility, výcviku triků a začínáme s canisterapií. 

Gara

Garu jsme si pořídili s přítelem jakožto Německého ovčáka, no, to co z ní vyrostlo má do ovčáka hodně daleko a dodnes nevíme, co za sprsklo to vlastně máme doma :D Oba dva milujeme velké psy a zvláště Německé ovčáky, takže volba rasy byla jasná a já se konečně těšila na výcvik psa už od štěňátka. Jenže stále se mi nechtěly utrácet peníze za papírové psy, když je tu tolik nechtěných štěňat, no a takto jsme přišli ke Gaře... Vybírali jsme si ze dvou feneček, jedna byla klidná a taková uťápnutá a ta druhá byla obrovská a všechny tam válcovala, takže volba byla jasná, nechtěli jsme, aby Šakyho někdo usurpoval... Nadšeni jsme s ní odjeli domů a těšili se, jak hned začneme s výchovou a základním výcvikem... Jenže nadšení nás přešlo hned druhý den... Gara nebyla jako všechna ostatní štěňátka... Od doby, co jsme si ji dovezli, útočila na lidi, útočila na psy a měla panickou hrůzu z dětí... Bylo nám jasné, že jsme si vybrali extrémně bázlivé štěně. A bylo nám také jasné, že v předchozím domově bylo něco špatně... později jsme se dozvěděli, že si je tam různě propůjčovávali dělníci a jinak žili v garáži, takže v tom nejdůležitějším období života nepoznala nic dobrého a hodně ji to poznamenalo. Takže výcvik musel jít stranou a my se museli věnovat úplně něčemu jinému, zařadit Garu do společnosti tak, aby dokázala normálně fungovat... Díky tomu jsem se začala věnovat psí psychologii, abych věděla, jak správně se k ní mám chovat, abych něco nepokazila... setkala jsem se už se spoustou bázlivých psů, ale nikdy s takhle bázlivým štěňátkem... no štěňátkem... Gara vlastně ani nikdy štěňátko nebyla... Díky její bázlivosti nebyla vůbec hravá, každý den se setkávala se psy, ale hra s nimi ji nijak nelákala, konec konců, my byli spokojeni, že mezi nimi vůbec dokáže fungovat... Týdny a měsíce plynuly a Gara byla dnem ode dne lepší a lepší... Dodnes si lidi vybírá, ale je schopná mezi nimi bez problémů fungovat a naprosto je ignorovat, dříve chodila obloukem a už z dáli hrozila... Nechá se pohladit, dokonce si i k některým cizím lidem pro pohlazení přijde sama a hlavně neútočí... Se psy si začala hrát až hooodně pozdě, kdy konečně pochopila, že ji nikdo nechce ublížit, ale její hra je prostě trošku ostřejší, nenaučila se ji jako štěně, tak to dohání teď... S Garou se dnes věnujeme poslušnosti, agility, základům obran (pouze kvůli zvyšování sebevědomí) a zdolávání výškových překážek jako je šplhání po stromech pro peška.